Jedním z vžitých terminologických nesmyslů je pojem „obytná nebo obývací stěna“. Co tímto svérázným slovním spojením myslíme? Obvykle určité seskupení skříněk. V žádném případě však tuto sestavu neobýváme ani v ní nebydlíme. Jak tedy zmíněný skříňkový útvar nazvat? Musíme-li už zvolit nějaké označení, pak nejlépe skříňková sestava nebo – přinejhorším – nábytková (popř. skříňková) stěna.
Kde se vzala?
Nemusíme jít do tak dávné historie, jako to v naší rubrice činíme u jiných nábytkových kusů. Stačí se vrátit do dvacátých let dvacátého století: v roce 1924 začal český výrobce nábytku Jan Vaněk v UP závodech – jako první v Evropě – vyrábět tzv. sestavovací nábytek. Do té doby se pro zařízení bytu vyráběly buď jednotlivé nábytkové kusy, nebo tzv. komplety či nábytkové soupravy. Známe komplety do obývacích pokojů, ložnic, jídelen, kuchyní, dětských pokojů. Komplety měly ustálený počet nábytkových kusů a byly obvykle vyráběny z jednoho druhu dřeviny – někdy exotické, neboť se nepočítalo, že by se v budoucnu doplňovaly nějakým dalším nábytkem. Jan Vaněk si zasluhuje v naší historii nábytku ocenění srovnatelné s významem rodiny Thonetů. Ve dvacátých letech začal v UP závodech v Rousínově na Moravě přemýšlet o nábytku pro sociální bydlení a o potřebách moderního bydlení vůbec. Pustil se proto do tzv. sestavovacího nábytku, později nazývaného nábytkem sektorovým. Ten díky určité modulové řadě (tj. několika jednotným hloubkám, šířkám a výškám) umožňoval kupovat jednotlivé skříňky, stavět je vedle sebe či na sebe a vytvářet tak různorodé sestavy podle vlastní potřeby.
