Komorně lidská role Dagmar Peckové

Cesta se s každým kilometrem klikatila a fučel nepřekonatelný vítr. Nápisy s názvy měst pomalu vystřídala jména drobných vesniček. Nedaleko jihoněmeckého Freiburgu se silnice prudce zaryla do polí a zamířila před jeden z mnoha pečlivě upravených domů. Majitelka otevřela dveře, držela roční holčičku a přijala mě jako souseda, který se právě stavil na kus řeči. V hale hořel krb, z kuchyně se linuly vůně a ve vzduchu hřála pohoda. Ani stopa po slávě, záplavě květin, frenetickém potlesku a třpytivém světě mezinárodní hvězdy, jejíž jméno zaručuje vyprodaná představení. Dagmar Pecková mi dovolila vstoupit do soukromí zcela mimo plánovaný program. Podle diáře má totiž volno až v lednu roku 2007.