|
|
Nejprve se zabývejme otázkou okamžiku přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Zákon zde jasně stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tím je myšlen skutečný okamžik smrti. Ovšem ačkoli se dědictví nabývá tímto okamžikem, je vždy třeba, aby proběhlo dědické řízení před notářem a následně u soudu, který usnesením určí, kdo co z dědictví nabyl. Do právní moci takového usnesení dědického soudu se všichni v úvahu připadající dědici považují za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, což má mimo jiné za následek, že třetí osoba, která by chtěla zahájit spor ohledně tohoto majetku, musí žalovat tyto dědice všechny najednou. Soud tedy v řízení o dědictví vlastně „zpětně“ deklaruje, kdo a jaký majetek patřící do dědictví v okamžiku smrti zůstavitele nabyl. |
Dědím, dědíš, dědíme
Platné právo se vyvíjí celá tisíciletí, avšak vždy muselo určitým způsobem reflektovat realitu, která je s existencí člověka neodmyslitelně spojená. Mezi takové přirozené, byť neveselé skutečnosti patří vědomí, že s koncem lidského života končí také jeho právní vztahy k majetku, který za života nabyl. Zde nevyhnutelně nastupuje institut dědictví.
