Pohoda na kraji města Aleny Zárybnické

Meteoroložka Alena Zárybnická je rodilá Pražačka. Miluje letadla (na větroních létá už dvacet let) a hory, na které by se nejraději odstěhovala. Osud ji však zavál do malého města nedaleko Prahy, do malého rodinného domu v poklidné slepé ulici.

Domek si postavil ve třicátých letech minulého století dědeček budoucího manžela Aleny Zárybnické. Jednopatrový dům, ale přesněji řečeno domeček, čítal miniverandu, malou kuchyň, dvě místnosti a kousek půdy. Topilo se v kamnech a pro vodu se chodilo k pumpě. Vrchol „pohodlí“ nabízel suchý záchod na dvorku.

„Když jsem se přistěhovala, byla už hotová nová přístavba směrem do zahrady. V té jsme s manželem bydleli a zároveň rekonstruovali původní část domu. Po letech pak přišla na řadu i nová střecha, díky čemuž jsme se odhodlali proměnit půdu v obyvatelnou místnost,“ vysvětluje Alena Zárybnická.

Otázka, jestli si přizvat na pomoc stavební firmu anebo architekta, se u Zárybnických neřešila. Spíš než architekta to chtělo statika, který by poradil, zda jejich stavební zásahy dům vůbec přežije. Navíc oba manželé nikdy nestáli o to, udělat si z vidiny okázalého bydlení svůj životní program.

Nejvíce otisků na domě proto zanechal sám pán domu, i když mu jeho žena po celou dobu zdatně sekundovala. Vít Zárybnický je sice povoláním letecký inženýr, ale s trochou nadsázky tvrdí, že podle příručky člověk zvládne vše. Dodnes byste u Zárybnických v knihovně našli pár brožurek, kterak si snadno a rychle postavit dům. A tak se bouraly příčky, aby jinde vznikly nové, rekonstruovala se kuchyň, rostla koupelna, pokládala se dlažba, rodily se schody do patra, zateplovaly se stropy. Chodník u domu ozdobila zámková dlažba, na zahradě vyrostla pergola… Budovalo se pomalu, postupně, ale zato jistě. A kde nestačily dva páry rukou, tam vypomohli kamarádi z letiště. S jedním z nich Vítek Zárybnický před desíti lety zateploval dům. „Byl to takový systém něco za něco. Ten dotyčný kamarád tehdy studoval stavbu letadel na ČVUT. Přes den tu s manželem dřeli na stavbě, a večer se spolu učili diferenciální rovnice,“ vzpomíná dnes Alena Zárybnická.

     

 

Dnes se zdá až neuvěřitelné, jak pohodlný a prostorný dům se Zárybnickým nakonec z dědečkova skromného domku podařilo vytvořit. Přízemí čítá vstupní halu, obytnou kuchyň, obývací pokoj, pokoj pro hosty, koupelnu a WC. V horním patře se nachází ložnice rodičů, dětský pokoj, místnost „suplující“ pracovnu a hernu a druhá koupelna. 
  

Postupná proměna příbytku je sice náporem na nervy a zkouškou pevné vůle, ale má své osobité kouzlo. Zanechala stopy všude, kudy prošla. Například vstupní halu s dlažbou rozděluje na dva prostory zídka, která současně ukrývá topení. Původní část domu je totiž o nějaký ten centimetr vyšší než přístavba, takže přízemí a patro spojují atypické schody. Pro majitele domu z nouze ctnost, pro návštěvníka zajímavý prvek.

Také původní vstup do sklepení musel ustoupit kuchyni. Zárybničtí ale našli šalamounské řešení: přístup do sklepa ukrývá poklop, který se společně s malou sušárnou, plynovým kotlem a rozvody schovává za skládacími dveřmi.