|
Půdní byt, který jsme tentokrát navštívili, se může právem pyšnit titulem Domov s jedním z nejkrásnějších výhledů v Praze. Z oken tohoto prostoru totiž můžete sledovat panorama všech nejvýznamnějších památek jako z vyhlídkové věže. Máte před sebou Pražský hrad, Petřín, Národní divadlo, Vyšehrad… Stačí jen přecházet z místnosti do místnosti a Praha před vámi leží jako na dlani. A aby toho nebylo dost, balkon u dětského pokoje se vznáší přímo nad rozložitou korunou vzrostlého jilmu. Příliš mnoho krásy najednou? Nejspíš ano, protože u vzniku tohoto půvabného bytu nestála jen energie a pevná vůle majitelů. Na počátku bylo především hodně štěstí.
|
 |
S razancí a odvahouKdyž koncem 90. let nabídla obec, tehdy majitel celého činžovního domu, dosud nevyužitou půdu k vestavbě půdního bytu, stala se jejím vlastníkem svobodná mladá žena. V projektu počítala s tím, že rozčlení celý prostor na čtyři menší pokoje podle tradiční koncepce „rozsekání“ podlahové plochy jako v sídlištním bytě. Z rodinných důvodů se však nakonec rozhodla od stavby ustoupit a celý prostor i s hotovým projektem, a především se všemi vyřízenými úřednickými formalitami nabídla k prodeji svému dobrému známému. Ten se příliš dlouho nerozmýšlel. Hledal totiž pro svoji rozrůstající se rodinu příjemné atypické bydlení, pokud možno v blízkosti centra a zároveň v klidné části města. Půda i celé okolí domu ho na první pohled okouzlily. A fakt, že už nebude muset ztrácet čas ani nervy obíháním všech razítek, ještě přidal poslední argument na váhu rozhodování.
|
|
V roce 1999 se tedy už jako právoplatný vlastník půdy pustil do stavby – ovšem podle zcela odlišné koncepce, než s jakou počítala původní majitelka. S razancí, odvahou i vkusem člověka, který dlouhá léta žil v západní Evropě pootočil takřka o 180° celou dispozici bytu. Koupelna i toaleta se tak sice ocitly v logické pozici vůči nově navrženým prostorám v bytě, ale poněkud mimo přímý tah stoupaček. Pro investora, dostatečně zkušeného již po několika realizovaných stavbách, to však nebyl žádný problém. Sám navrhl ve zcela přepracovaném projektu rozvést stoupačky pod podlahou. Sázka na odvážné řešení vyšla na sto procent, a to dokonce i při finální kolaudaci.
V pozadí úspěšného výsledku však nestálo jen samé štěstí a zdárné náhody. Jak majitel bytu dnes vzpomíná, musel se v průběhu stavby rozloučit se stavební firmou, která měla celý projekt provést na klíč. Její práce vykazovala tolik drobných i vážnějších vad, že se nakonec raději rozhodl najímat drobné řemeslníky a malé firmy pouze na konkrétní úkoly a sám si dozorovat celou stavbu. Ze zpětného pohledu si své rozhodnutí nemůže vynachválit. Jeho půdní byt sice vznikal na dnešní poměry nezvykle dlouho (takřka pět let), ale výsledek je nádherný a to při výrazně nižších nákladech, než s jakými na začátku celé stavby počítal. |
|
