Biozahrada návrat k přírodě

Biozahrada či ekozahrada je zahrada plná života, místo harmonizující s okolní přírodou, v němž je dosaženo rovnováhy přirozenou cestou, nikoli za pomoci chemie. Pro biozahradu platí pestrost v druhové skladbě (využívají se druhy již zapomenuté zeleniny a ovoce), snahou je vytvořit takové prostředí, které přiláká zvířecí obyvatele, nepostradatelné při ochraně rostlin před škůdci. Pro biozahradu je typické, že vše souvisí se vším. Dáme-li přírodě prostor, může nám být dobrým rádcem a pomocníkem. Biozahrádkář například zohledňuje fáze měsíce, jež mají vliv na bo­hatost úrody, setí i sklizeň.

Základem je půda

Nejdůležitějším a výchozím komponentem biozahrady je vyvážená a živá půda.Vyvážená půda je taková, kde je dostatek živin vázaných v humusojílovitém sorpčním komplexu tak, aby ne­byly vyplavovány, jako se tomu děje u průmyslových hnojiv nebo hnoje. Živá znamená plná užitečných mikroorganizmů. Abysme toho docílili, je třeba se postarat o dostatečný přísun organické hmoty, například kompostu nebo zeleného hnojení.

Při kompostování dbáme na to, aby byl kompost dostatečně vlhký, vlhčíme vodou, mo­čůvkou, kejdou, bylinným zákvasem, a naopak ve vlhčích oblastech kompost přikryjeme před deštěm. Nezapome-neme ho čas od času promísit, aby se provzdušnily i spodní vrstvy, urychluje to zrání kompostu. Přidáním malého množ­ství zeminy (kolem 10 %) urychlíme proces kompostování, přidáním váp­na snížíme kyselost a jíl obohatí sorpční komplex a zlepší vododržnost. Suroviny vhodné pro kompostování jsou: bramborová nať, drn, hnůj, hobliny a piliny, kávová sedlina, kůra, listí, nepotištěný papír a lepenka, plevel před vykvetením, popel, dřevo, tráva, sláma, drcené větvičky. Kompostem můžeme hnojit po celý rok.

Zelené hnojení

Zeleným hnojením chráníme půdu před vysycháním, kořeny ji prokypřují a po zaorání do ní vracíme drahocenné živiny. Jako zelené hnojení využíváme hlavně rostliny z čeledi vikvovitých, na jejichž kořenech žijí v symbióze hlízkové bakterie, které vážou dusík do půdy: lupinu, bob polní, vikev, pelušku, jetele. Z čeledi brukvovitých využijeme hořčici, ředkev olejnou, ozimou řepku, z obilnin ozimé žito, oves, z ostatních slunečnici, měsíček, afrikán, svazenku a pohanku. Z hlediska následnosti plodin po sobě nepěstujeme řepku a hořčici po košťálovinách, pelušku, bob a jetel po fazolích, hrachu, případně jiných luštěninách.

      

Zpracování půdy

Při správném zpracovávání půdy dbáme na její konkrétní typ, podle toho pak volíme vhodnou techniku. Na leh-čích půdách není nutné zpracovávat půdu na podzim do hloubky, protože vynášení hlubších půdních vrstev na povrch nesvědčí půdním mikroorganizmům. Půdu stačí jen prokypřit rycími vidlemi, vidle zapíchneme do pů-dy a po­hybujeme s nimi střídavě od sebe a k sobě, tím přerušíme půdní kapiláry a zabráníme vysychání svrchní vrstvy půdy. Na jaře stačí záhon prohrábnou železnými hráběmi, aby se rozdrobily hroudy, a je připraven k setí.

SMÍŠENÁ KULTURA

Střídají-li se dva a více druhů rostlin na jednom záhoně, buď plošně rozprostřeny, ane­bo po řádcích, říkáme takovému uspořádání smíšená kultura. Takovýto záhonek je mnohem odolnější před chorobami a škůdci. Některé rostliny fungují jako tzv. přirozené odpuzovače, například celer mezi košťálovinami odpuzuje běláska nebo křen ve­dle brambor odpuzuje mandelinku, le­vandule platí na mšice a mravence, měsíček mezi bramborami odpuzuje háďátka.

Osevní plán

Rozmanitostí plodin zabráníme jednostrannému vyčerpání půdy a zároveň provádíme prevenci proti šíření chorob a škůdců. K tvorbě osevního postupu je potřeba přistupovat velmi svědomitě, je třeba se seznámit s nároky jednotlivých čeledí na výživu, znát jejich škůdce a choroby, pouze tak můžeme sestavit fungující osevní plán. Příbuzné rostliny sázíme po sobě až po 3–4 letech, v půdě do té doby můžou přežít zárodky chorob a škůdců, příbuzné druhy také čerpají z půdy podobné živiny a způsobují tak jejich dlouhodobý nedostatek – vyčerpání půdy. Obecně platí, že po vyhnojení půdy volíme druhy náročné na přísun lehce dosažitelných živin, například rajčata, okurky, košťáloviny, tzv. rostliny první trati, po nich následují rostliny druhé trati, jako je třeba salát, kedluben, cibule, rostliny třetí trati jsou například hrách, fazole, bob zahradní, které naopak půdu obohatí o dusík.

        

KOMPOSTUJEME HNŮJ

Hnůj není vhodný pro přímé hnojení, protože se živiny v něm obsažené snadno vyplavují. Lépe ho přidat do kompostu, a to v poměru 5 : 1 k zemině.