Elegantně si hrajete s tématy, které připomínají dobu socialismu, zdánlivě obyčejné věci a do jisté míry i kýč, a to již od dob vašich studií na VŠUP. Nebyla tato cesta, po níž jste se tehdy vydal, riskantní?
Řekl bych dobrodružná. Studoval jsem v ateliéru keramiky a porcelánu, což nebyl žádný med. Keramika je hodně zprofanovaný pojem, vyvolávající představu nějakého kýče na Karlově mostě nebo laciných hrnků z trhů na Výstavišti. S tímto pocitem, v podstatě nesvobodou, jsem studoval. Ke konci školy jsem začal přemýšlet o své diplomové práci. Materiál jsem si spojoval s tradičními možnostmi, takže jsem si připravoval návrh čajového setu z porcelánu v přísně geometrických formách. Ale nakonec jsem to vzdal. Začal jsem si totiž uvědomovat, že materiál disponuje daleko širším záběrem, než připouští tradice. Studium jsem si o rok prodloužil a začal pracovat na kolekci, jež materiálem přesně konkretizovala dobu, v níž jsem žil. Gumáky, v kterých lidi kydají hnůj nebo chodí po poli, najednou změnily význam. Jsou bílé, nechrání před vodou, ale naopak ji obsahují. Tato informace už něco znamená, na něco upozorňuje.
Nebo provokuje…
Designem sděluji myšlenku, kterou chci lidem předat. Pokud si ji uvědomí dnes, za deset let nebo si ji neuvědomí vůbec, to záleží na nich. Ale chci o svých věcech mluvit. Snažím se, aby měly příběh a lidé se ptali, proč to funguje tak a ne jinak, aby o designu přemýšleli.
Nestačí, aby věc byla prostě jen vizuálně krásná?
Nesouhlasím s tvrzením, že nejlepší věci jsou ty, o nichž nemusíme nic říct. Když si koupím mixer nebo video, také mám uvnitř návod a rád si ho přečtu. Totéž může fungovat i u designu. Pokud navrhuji tvar, jenž vypadá jako uříznutá pet flaška od koly a doplním ho cibulovým vzorem, sděluji tím, že fastfood se stává naší klasikou a že nahrazuje původní cibulák. Starý ornament na současné věci vzbudí dojem jakési zkameněliny konzumu, a právě s tímto momentem pracuji.
Maxim Velčovský (1976) |
|
Studio Qubus |
