Není to vlastně až tak neobvyklý scénář. Chcete se emancipovat od rodiny, ale zároveň nechcete opustit místo, kde jste se narodili a prožili dětství. Když jste relativně zdraví, máte perspektivní zaměstnání a předpoklad, že vám obojí nějakou dobou vydrží, a nemáte strach z nejistoty, můžete se posouvat dál. Z těchto důvodů jsem se už někdy v roce 2007 začal dívat na rodnou vesnici a její okolí jinak než obvykle. Dlouhé procházky se psem jsem nově doplňoval o romantické úvahy o tom, kde bych vlastně jednou mohl bydlet. V té době jsem byl, jak se říká, bez závazků, a tak jsem podobné přemýšlení pocitově prožíval jako proces naprosto svobodného rozhodování.
Chtěl jsem jít do svého. Jediné, co jsem nevěděl, bylo, kde se to budoucí „moje“ vlastně nachází. Snil jsem o nevelkém domě s velkou zahradou. Staré věci mě fascinují, je v nich bez přehánění duch doby, kdy vznikaly a existovaly. Je tam cítit působení původních majitelů a jejich předků.
