Mnohdy se nelze divit. Požadavky některých památkářů bývají natolik svazující, že ani geniálnímu autorovi by se nepodařilo zanechat na stavbě otisk své osobnosti. Kvalita rekonstrukce pak zůstává jen v rovině pečlivosti. Odvěký spor památkářů a zastánců moderních forem často končí ve prospěch byrokracie využívající svého práva veto. (Nabízí se však otázka: u koho lze předpokládat jemnější estetické cítění a komplexnější chápání smyslu hodnot – u autora, který prokázal své schopnosti na mnoha jiných realizacích, nebo u úředníka se zúženým zaměřením jen na stávající hodnoty?)
Zapojení historického objektu do současného života předpokládá kromě zachování a zrestaurování dochovaných hodnotných částí objektu také začlenění současných prvků. Napodobením dobového tvarosloví sice architekt památkáře nepopudí, ale ve své podstatě jde jen o nenápadnější variantu „plastového košíku s vylisovaným dezénem vyplétaného proutí“, tedy o komedii. Současný prvek by měl mít současný tvar. Jestliže architekt dokáže použít (a především prosadit) v rekonstruovaném domě vlastní výrazové prostředky v souladu a v úctě k danému prostředí, pak jde o počin zasluhující stejného uznání jako kvalitní novostavba.
