Bílý dům Ivo Pešáka

Ivo Pešák a jeho paní, profesí stavařka, řešili mnohem prozaičtější problém. V bytě, kde žili, prostě nebyly v podlaze dostatečné zvukové izolace. Na první pohled malichernost, ale dokázala ztrpčovat život i těm nejodolnějším. Stačilo totiž, aby po půlnoci někdo přešel předsíň v domácích dřevácích, a celý dům měl budíček.

 

 Jednoho dne však kamarád manželů Pešákových, majitel firmy na výstavbu rodinných domů na klíč, navrhl, aby svůj nevyhovující byt prodali. Celou částkou by pak mohli bez problémů pokrýt výstavbu vlastního pohodlného domu. A manželé Pešákovi se dlouho nerozmýšleli.

Zkušení stavitelé vědí, že stavební parcela je základ. Manželům Pešákovým přála šťastná náhoda, protože už několik let měli v nájmu chatu s velkým pozemkem utopeným v lesích poblíž Prahy. Její vlastník ji vůbec nevyužíval a nakonec byl ochoten celý pozemek i s chatou odprodat.

Větším problémem se však ukázalo vyřizování stavebního povolení, které se protáhlo na pětiletý zápas s úředním šimlem. Finální tečku za nekonečným bojem se stavebním úřadem udělal Ivo Pešák dopisem adresovaným přímo řediteli. Upozornil ho na fakt, že si chce s manželkou postavit rodinný dům, a že by proto rád získal povolení dřív, než začne potřebovat spíš rodinnou hrobku. Po pětiletém martyriu tedy Pešákovi konečně získali povolení a dům jim začal růst pod rukama.

Prostorný pozemek paradoxně nabízel k umístění stavby jen limitovanou plochu. Ve středu parcely totiž stával dokonale narostlý rozložitý dub, kterému majitelé nechtěli za žádnou cenu upřít právo na život. Jeho větve se velkoryse rozprostíraly do všech stran, a tak bylo těžké najít místo, kam by se vešel dům. Celou stavbu proto projektant posunul co nejblíže k vjezdu na pozemek. Strom však musel být nakonec stejně pokácen, protože i tak jeho větve zasahovaly do prostoru střechy.