|
A si ví, o čem mluví. Život na statku, který si zvolil, nemusí být každodenní dřina, i když by se dala očekávat. Vesnice poblíž Slaného, kde Petr Horký se svou přítelkyní bydlí, kam se rád vrací ze světa, kde ve střižně kompletuje své dokumentární filmy a na stole, co si přivezl ze Srí Lanky, píše knížky, je především místem, kam stres nemůže. „Pracuji a živím se hlavou, a když třeba sekám trávník, můžu hlavu vypnout anebo myslím na svoje další projekty. Vždycky jsem pobýval v činžácích, dva roky v paneláku, prostě musel jsem nějak opustit přírodu, vylézt do nějaké výšky, úplně se vydělit. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se k té přírodě vrátím.
Dva roky jsem jezdil kolem Prahy, lepil inzeráty, sháněl tipy. Pak se souhrou šťastných náhod naskytl tenhle kout klidu. Zvažoval jsem, jestli bydlet pětatřicet kilometrů od Prahy není příliš daleko, ale vzpomněl jsem si, jak mi jednou slavný horolezec Reinhold Messner řekl: ‚Mým dětským snem byl hrad. Mám právo na své dětské sny, a tak mám hrad v tyrolských Alpách…‘ Tak proč bych nemohl mít aspoň statek v Čechách?“ směje se Petr Horký a zve nás dál.
|
|
Vítá nás štěkot brazilské fily, pes jako hrom, plemeno ostré už podle tesáků. Procházíme původními vraty do dvora, obklopeného čtyřmi stodolami s opravenými střechami a natřenými fasádami. V rohu je umístěn patrový rodinný domek jako součást celého objektu. Ke statku ještě patří přístřešek a pochopitelně zahrada. „Ano, zahrada, to je také důvod, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Je vlastně součástí obytné plochy,“ pokračuje. Ten necelý hektar zeleně za stodolami společně s malým ovocným sadem je pro něj tím pádem prostorem volnosti, jakýmsi mikrosvětem, kde odpočívá, když se vrací z makrosvěta.
„Jak jsem zjistil v archivech, první dochovaná písemnost o tomto domě je z roku 1869, když si majitel statkář nechal přistavit světnici. Zřejmě se mu muselo dobře dařit, jelikož statkáři se na prvním místě starali o domácí zvířectvo, to znamená, že především stavěli stáje, chlívky, kurníky a podobně. Celý objekt jsem koupil od uměleckého kováře, co tu žil s manželkou a třemi dětmi. Proč mi ho prodal? Je perfekcionista, chtěl mít všechno dokončené, dodělané, a na to je statek veliký, nemůže být nikdy hotový. Pořád je co dělat, ať jde o rekonstrukce nebo o údržbu, zejména střech. Ale přiznávám, jsem rád, že původní majitel udělal tu nejhorší práci za mě. Postaral se o rozvod vody, elektřiny, a bohužel uvěřil klamavé reklamě, zrušil ústřední topení a nahradil ho přímotopy.“ |
|
