Lidé již po stovky a tisíce let likvidují mokřady, bažiny, tůně, potůčky a jiné přirozené vodní prvky. Extrémní rychlost tato hromadná meliorace krajiny nabrala v posledním půlstoletí, kdy se z malých políček, úvozů, romantických míst, zákoutí a sadů (tedy pestré krajiny) stala jednotvárná, pouze mírně zvlněná rovina.
Snadno si představíme žábu, jak si v dřívější pestré krajině najde tůňku, bezpečnou kaluž nebo vlhčí prohlubeň s trochou vody u kořenů statného stromu, kde může na jaře naklást svá rosolovitá vajíčka, vykoupat se po dlouhé zimě a pak si zalézt někam do kyprého humusu pod listím v lese. I ptáci a hmyzáci potřebují někde pít. Ale kde?
