Malé šansony o nábytku

„Já bejvávala lavice… a třpytila se pozlátky… a věřila, že nevyblednou…, a těšila se na zadky, které si na mne jednou sednou,“ zaznělo mi v uších, když vcházela do dveří. Místnost se zaplnila šansonem – syrovostí, patosem i špetkou nezbytného smutku. Vstoupila pravá dáma. Obvykle nemilosrdní hudební kritici ji už dávno uvedli do „síně slávy“. Levou rukou zlehka posunula brýle a vzdychla: „Že já se pokaždé nechám umluvit…“ Pak v drobné tváři vykouzlila úsměv. Vše bylo odpuštěno. I pátek strávený v několika prodejnách s designovým nábytkem.