První rekonstrukci jsme absolvovali už před jedenácti lety, těsně po nastěhování do nového panelového bytu. Nadšení z něj brzy zkalila spousta nedodělků. Bohužel je těžce vnímali i sousedé, protože jsme je vytopili během dvou měsíců hned třikrát (ta číslovka je pro nás asi magická!). Na vině byla lajdácká práce stavbařů a špatně spojené trubky pod vanou. „Pokud chcete mít klid, bourejte, jiné řešení není,“ pronesl bez zaváhání i třetí instalatér, který přišel na opravu.
Pokus první
A tak jsme bourali. Historky o tom, jak se do šestého patra vynášely panely ze siporexu, protože se nevešly do výtahu, připadají legrační jen tomu, kdo to nezažil. Pákové baterie jsme sehnali až na Slovensku přímo u výrobce v Myjavě. Bohužel v továrně si mysleli, že jsme se zbláznili, když jsme si objednali dvě vanové baterie, a tak nám místo toho poslali o jednu umyvadlovou víc.
Jenže my jsme opravdu potřebovali dvě vanové. Nepodařilo se nám totiž získat místo na bidet. A to i přesto, že jsme zvětšili prostor koupelny posunutím čelní stěny asi
o 45 cm směrem do předsíně a nechali jsme si i přizdít sprchový kout. K umývátku na WC jsme si proto nechali instalovat vanovou baterii, jejíž sprcha dosáhne ke klozetové míse. A bidet je tu! (Dnes už je na trhu baterie Oras bidetta, která je k takovému použití přímo určena, ale pochybuji, že by finský výrobce od nás „opisoval“.)
Peripetie se sháněním bílých matných obkládaček jsou v dnešní záplavě keramického zboží už jen příběhem z historie, ovšem stejně tak jejich tehdejší cena – 40 korun za metr čtvereční. Bohužel jsme nesehnali vhodnou dlažbu, a tak jsme museli vzít zavděk rakodurovými pásky 7,5 x 15 cm. (Nic proti nim, ale jejich údržba byla sisyfovskými mukami. Tedy mými, ostatní členové domácnosti je způsobovali.) Protože však Vánoce měly být za pár dní a rodina odmítla slavit svátky klidu a míru s nedokončenou koupelnou, podlehla jsem a souhlasila s položením pásků. Tím jsem se ovšem odsoudila do role věčné uklízečky.
Problémy nastaly po několika měsících, když se pokládala dlažba v předsíni. Ukázalo se totiž, že se řemeslníkům podařilo zvýšit podlahu v koupelně a WC asi o dva centimetry. A to znamenalo, že pod dveřmi „netáhne“ neboli se vzduch neodsává. A tak se tu začalo dařit plísním. Při jejich odstraňování zklamaly všechny přípravky, účinné se ukázalo jen SAVO.
Dalším problém přineslo potrubí. Nerudný instalatér odmítl použít plastové rozvody. „Paninko, takové technické novoty jsou na nic,“ pravil a vrátil se dva dny poté, co nám „odstavil“ klozetovou mísu. (Tato zkušenost mě po letech přinutila pořídit kvůli rekonstrukci chemickou toaletu.) Trpké vzpomínky na tohoto řemeslníka s léty nemizely, spíše se prohlubovaly s tím, jak více a více nám „duněla“ voda v kovových trubkách, které na rozdíl od plastových vesele zarůstají. A tak pokud se někdo sprchoval, měl člověk v obývacím pokoji, který s koupelnou sousedí, pocit, že mu za zády tečou Niagarské vodopády. A dost! Trpělivost po jedenácti letech přetekla a rodině bylo vysvětleno, že budeme mít konečně krásnou koupelnu!
