 |
Jak kdysi zahrada vypadala, vzpomíná dnes nejstarší obyvatelka, paní Alena: „Když jsem se sem v roce 1949 přivdala, vedly po obvodu zahrady pískové cesty, v přední části doplněné rabaty růží ve tvaru protáhlých obdélníků, byly tu mohutné smuteční vrby a ovocná část plná třešní. S manželem jsme nejdříve obměnili stromy a keře v ovocné části zahrady a také trochu omezili cesty, které byly časově velmi náročné na úpravu. Rozhodující změna přišla v 80. letech, kdy jsme začali měnit okrasnou část na volně pojatou anglickou zahradu. Ta se stále zvětšovala až do dnešní podoby, kdy je celá zahrada vlastně malým parčíkem.“ |
Všichni udělají mocVila Růže nenese své jméno nadarmo. Po zahradě vonělo plno růží a růžiček, ať už stromkových, keřových nebo pnoucích. Dnes krášlí růže jen středovou část a také úzký pruh za domem, kde vystřídaly rododendrony, které uplavaly při povodních před 7 lety. Pnoucí krasavice tak z jedné strany skvostně olemovaly dům. „Samozřejmě je třeba dávat jim fazonu, jinak bychom brzy dopadli jako u Šípkové Růženky,“ pokračuje s úsměvem paní Alena. „Když žil tchán, mívali jsme zahradníka, později jsme museli všechny práce zvládnout sami s manželem. Časem nám začali se zahradou pomáhat i syn a dcera, a vlastně celá rodina. Všechny zahrada naštěstí zajímá, a tak si každý vybral, čím jí prospěje. Zvlášť syna zahrada a dendrologie bavila, což je pro zahradu velká výhoda.“ |
