 |
Zkusil jsem to jednou i na našem irském vlkodavovi, největším psu na světě, ale s velkým neúspěchem. Vylekalo ho to natolik, že od té doby kdykoli vysavač uviděl, tak se roztřásl a zmizel. Moc mi to nešlo do hlavy, protože jsem se domníval, že největší pes na světě neví, co je to strach.
Vysavač navíc uměl na jednom konci do sebe vzduch vsávat a na druhém ho vyfukovat. A to za velkého rámusu, což se mně tenkrát moc líbilo. Prostě to bylo fantastické, co všechno dokázala jedna větší bedýnka. Vsávání mi opravdu učarovalo, takže jsem vsával, co se dalo. Zkoušel jsem si vsát i své dlouhé vlasy a kromě ponožek i věci, které trubice dokázala zhltnout. To potom vypadala jako had, jehož oběť se posunula někam doprostřed dlouhého těla. Jak si s tím poradili rodiče, to si už nepamatuji, ale naštěstí to vždycky zvládli.
V 80. letech došlo ve vývoji vysavačů k významnému zvratu. Elektrická šňůra se po zmáčknutí panelu sama navinula dovnitř. Kroutila se a letěla po podlaze a nakonec udělala „cvak“.
|
|
|
