Martin Vačkář: Život s kakemony

Nepřekáží si zde historická židle, kterou Martinův otec kdysi odkoupil od Kinských, když v pohnutých dobách spěšně opouštěli naši republiku, ani pamětihodný arabský stoleček a mnoho dalších skvělých solitérů s kusy nábytku podstatně mladšího data. Až fatálně je zde cítit, jak majitel už sedmatřicet let žije Japonskem a japonštinou.

Martin Vačkář (1947)

• V šedesátých letech studoval angličtinu a japonštinu na FF UK v Praze 
• 1967 fakultu na rok přerušil a vydal se studovat japonštinu na Mezinárodní křesťanskou univerzitu v Tokiu 
• Z Japonska zamířil do Curychu za svým otcem, pokračoval s japonštinou a začal se učit čínsky 
• 1969 se vrátil a dokončil studia na Filozofické fakultě v Praze. Po vojně psal pro kulturní rubriku novin Lidová demokracie  
• 1980 odešel na volnou nohu a živí se jako koordinátor pro japonské televizní týmy natáčející v ČR 
• Na základě povídek Woodyho Allena vytvořil divadelní scénář Tenhleten Manhattan, dále scénář k muzikálu Má férová Josefína, Láska je fata morgána a scénář k muzikálu o Marlene Dietrichové – Marlene pro Světlanu Nálepkovou

 Některé kusy nábytku už volají po fortelné ruce restaurátora, ale rozhodně tu nehrají roli muzejních exponátů. A přestože jde o nápadné solitéry, každý si v tom rozlehlém prostoru našel vhodné místo a vypráví svůj příběh. Některé předměty donedávna sloužily na chalupě a pocházejí z dílny věhlasného designéra Charlese Eamse. Například klubovka s podnožkou (1956) vyrobená ze tří skořepin růžového dřeva s koženým čalouněním a podstavcem z litého hliníku. Toto křeslo je ztělesněním pohodlí a náročnosti a stalo se „klasikou“ designu 20. století. Martinovi rodiče si ho přivezli ze švýcarského Lugana, kde jeho otec, hudební skladatel, strávil pět let na uměleckém pobytu.

  

Z rampy nad krbem hledí Martinova drahocennost, maska ochranného božstva z japonského divadla Nó, kterou získal darem na japonském venkově. Její strašlivý výraz má za úkol střežit a děsit zlé duchy. Pyšný je také na vzácný obraz od původem české výtvarnice paní Chavy Pressburgerové, která žije v Izraeli a sama si japonskou metodou vyrábí papír pro své obrazy. Výrobu ještě rozvinula vlastním přičiněním a v průběhu procesu vzniku papíru do něj přidává nejen barvy, ale také různé rostliny. Majitel tak může stále obdivovat bodláky z izraelské pouště zapracované v krásném artefaktu. Obraz má dokonce svou vlastní báseň na čínské téma, kterou k němu při jeho vzniku napsala americká básnířka M. Schwarzová.

Bývalá manželka chtěla pryč z města a společně s naší přítelkyní objevily toto stavení. Stěhování z Prahy jsem se zarputile bránil, ale ihned jak jsem tu nádheru tady spatřil, byla z toho láska na první pohled. Kamenné stavení, starý statek po jednom malíři s výhledem na Vltavu… Prací a zvelebováním neobývaného domu a zašlého pozemku jsem k místu ještě víc přilnul.

Vše se rodilo postupně. Získali jsme sice ohromný dům, ale dole byla maštal částečně upravená jako ateliér a nad ní jen dvě místnosti s kuchyní a v podkroví obrovská půda. Postupně z půdy vznikla ložnice, dětský pokoj, šatna, vlastně ryze soukromé zázemí, a v prvním obytném patře po vybourání jedné příčky pak maximálně otevřený společný prostor, kterému vévodí krb. Stavitel nám navrhl nejlepší možné využití půdy i otevření prostoru v prvním patře, ale s architektem jsme se v dalším ztvárnění neshodli. Tak jsme v realizovaní svých představ pokračovali sami.

     

Myslím si, že výsledek dopadl nad očekávání dobře, ovšem naše manželství se Světlanou Nálepkovou se rozpadlo. Nechtěl jsem však zdejší místo opustit, tak jsem začal prázdný dům zařizovat s přítelkyní Lucií znovu. Shromáždil jsem pro mne cenné a blízké předměty z chalupy po rodičích i ze svého předchozího bytu. Kombinuji staré věci s novými, které jako by právě tady, v tomto prostoru, znovu ožívaly.

Oslovuje mě funkcionalismus, protože má jistý geometrický náboj a prostor. Mám rád vzdušný prostor. Právě zde se cítíme dobře, protože nejsme zadušeni místnostmi přecpanými nábytkem. Například naše knihovna je naprosto obyčejná, sbitá z nějakých prken, zůstala zde po předchůdci. Je bezcenným kusem nábytku, ale má jistý půvab. Plní přesně funkci, kterou požadujeme.