Když vydržet, tak v dobré víře!

Právní rámec celého institutu vydržení nám dává § 134 občanského zákoníku, podle nějž platí, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do této desetileté doby se u nemovitostí započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (tedy u fyzických osob zpravidla jejich předek, nebo jiná osoba, po které bylo děděno, nebo od níž byla nemovitost nabyta smlouvou). Ustanovení § 130 občanského zákoníku nám pak dává odpověď na otázku, kdy se držitel považuje za držitele oprávněného: je tomu tak tehdy, setrvává-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Důležitá je druhá věta tohoto ustanovení, která praví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. To v praxi znamená, že je to právě držitel sám, na němž leží důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že byl držitelem oprávněným, jenž věc držel (užíval) v dobré víře.

Co je dobrá víra?

Alfou a omegou v otázce vydržení je tedy existence tzv. dobré víry držitele (uživatele). Dobrá víra, jak je zřejmé, patří mezi poněkud vágnější pojmy, jež zákonodárce užívá, což mu ovšem s ohledem na danou složitou problematiku a na to, že tento pojem se v civilním právu v určitých mutacích užívá takřka od nepaměti, nelze mít za zlé.

Nezbývá tedy, než se obrátit k soudní rozhodovací praxi s otázkou, co dobrá víra v daném kontextu znamená a jak se posuzuje.

Dobrá víra

Zde můžeme odkázat na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. V jednom z nich (z roku 2004) Nejvyšší soud konstatoval, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře‚ se zřetelem ke všem okolnostem‘. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitele. Otázku existence dobré víry je třeba vždy hodnotit objektivně, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. To neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.“

Míra dobré víry

V daném případě šlo o spor, zda bylo vydrženo věcné břemeno, ale podmínky nutné pro zjištění, jestli u držitele dobrá víra je nebo není dána, jsou beze zbytku stejné i pro vydržení vlastnictví celé nemovitosti (i více nemovitostí najednou). Nejvyšší soud v jiné věci rozhodl tak, že dobrá víra nesvědčí tomu, kdo kupuje pozemek a nezachová běžnou opatrnost v tom, že se neseznámí s jeho výměrou. I když poté užívá sousední pozemek nebo jeho část více než deset let, nestává se jeho vlastníkem právě pro nedostatek dobré víry. Tyto zásady jsou však vždy aplikovány na jednotlivé případy.

Omluvitelnost omylu

Nejvyšší soud v jiném rozsudku konstatoval, že jedním z hledisek omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr právně nabytého a skutečně drženého pozemku. (Je zjevné, že ten, kdo uzavřel smlouvu o převodu parcely o výměře 1 000 m², nemůže v dobré víře užívat 3 000 m^{2. V} případě rozdílu několika metrů se ale o existenci dobré víry dá uvažovat).