|
Zástavní právo je po stránce právní uvedeno mezi tzv. právy k cizím věcem v hlavě prvé třetí části občanského zákoníku. Její ustanovení § 152 říká, že „Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy“.
Podstatný je rovněž § 155 občanského zákoníku, který jednak stanoví, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství pohledávky (to jsou zejména úroky, jde-li o pohledávku peněžitou), a také výslovně určuje, že zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. To je ostatně situace v souvislosti s hypotečními úvěry poměrně často se vyskytující.
|
Kdo je kdoStranami zástavní smlouvy jsou na jedné straně zástavní věřitel a na straně druhé zástavce (nebo zástavní dlužník – tyto dva pojmy nejsou zcela totožné, ale pro účel tohoto pojednání je za takové považujme). Zástavce je tedy tím, kdo svou věc do zástavy dává. U nemovitosti jde tedy o jejího vlastníka.
Je však třeba si uvědomit, že zástavce (zástavní dlužník) nemusí být totožný s dlužníkem zajišťované pohledávky. Jinými slovy: je možné a v praxi i poměrně obvyklé, že osoba, která si vzala úvěr, sama nemůže z určitých důvodů zajištění formou zástavy nabídnout (třeba proto, že žádnou nevlastní). Je však možné, aby nemovitou (i movitou) zástavu za splnění úvěrové pohledávky nabídla osoba jiná. Pak by šlo případné nesplnění dluhu úvěrovým dlužníkem k její tíži, protože věřitel z úvěrové smlouvy (zpravidla banka) by se hojil právě na této zástavě. Tyto situace povětšinou vznikají mezi osobami blízkými, kdy kupříkladu rodiče „ručí“ dětem zastavením svého domku za splacení úvěru.
|
|
Zástava versus ručeníPojem ručení však není přesný, jelikož nejde o ručení v zákonném slova smyslu (ručení je jiný, samostatný institut zajištění pohledávky). Jeden ze zásadních rozdílů spočívá v tom, že u ručení zákon stanoví, že ručitel, který splnil dluh za dlužníka, má nárok na to, aby mu dlužník toto plnění nahradil – zákon zde vlastně stanoví, že ručitel tak ohledně pohledávky vstoupí do práv věřitele vůči dlužníkovi.
U zástavního práva takové ustanovení v zákoně nenajdeme a do zástavních smluv se také často nedává. To může vyvolat problémy, protože právní teorie není jednotná v tom, jestli zástavce, který svým majetkem dlužníkovi za splacení dluhu ručil a posléze jeho zpeněžením zástavy i dluh splatil, má obdobné právo na náhradu (regres) vůči dlužníkovi. Jelikož tato otázka nebyla doposud jednoznačně zodpovězena, nezbývá, než apelovat na všechny, kteří zastavují svůj majetek k zajištění splacení cizího dluhu, aby trvali na tom, aby takové regresní ustanovení v zástavní smlouvě bylo. Mohou si tak ušetřit pozdější nejistotu a komplikace.
|
Vznik zástavního právaZákon praví, že zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Jde tedy o obdobný postup, jako při nabytí vlastnictví k nemovitosti, alespoň co se „technické“ stránky týče. Zástavní smlouva je předložena katastru nemovitostí a ten, jestliže neshledá nedostatky, provede vklad zástavního práva s účinností ke dni návrhu na tento vklad. Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci.
Když dojde na lámáníZástavní dlužník je dle zákona povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo, aby zástavní dlužník zajištění doplnil (např. dal do zástavy věc další nebo nabídl bonitního ručitele atp.). Nedojde-li k takovému „dozajištění“, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.
|
ZÁNIK ZÁSTAVYKromě případů stanovených jednotlivě jinými předpisy než občanským zákoníkem (a ty nejsou pro běžného majitele nemovitosti příliš praktické) zaniká zástavní právo: |
