Dům byl typickým reprezentantem rodinné zástavby sedmdesátých let minulého století: jednoduchá stavba na zvýšeném soklu s malou předzahrádkou, postavená v uliční řadě s malými odstupy, kde není příliš mnoho volného prostoru a sousedi mohou bez problémů „kontrolovat“, co se děje ve vedlejších zahradách. Nevelký pozemek navíc dělí příjezdová komunikace, která vede těsně kolem domu ke garáži a k dalšímu domku vzadu. Vybudovat zde „otevřené bydlení propojené se zahradou“, jak zní sen a motto většiny dnešních stavebníků, nebylo příliš reálné.
Architekt v této nejednoduché situaci zvolil koncept, založený na vlastním vnitřním světě. Bydlení je orientováno do vnitřního prostoru domu. Při razantní rekonstrukci byl celý vnitřek původního domu vybourán až po sokl a část obvodových stěn. Do tohoto „obalu“ byla vložena nová dispozice ve formě dvoupodlažního loftového bytu. Okna jsou nepravidelně umístěna na fasádě s důrazem na výhledy a zajímavou světelnou atmosféru a vytvářejí dynamickou kompozici.
